Stalo se to před pár lety. Přišel za mnou jeden pán, už ani nevím odkud. Martin Vaňourek se jmenuje. Kapitán, jako můj táta. Řekl mi o hrobu v Hlubčicích, že tam leží dva četníci, oběti Liptaňské tragédie. A že by si zasloužili důstojnější podobu hrobu.
Trochu jsem si brblal pod vousy. Proč to má řešit Krnov? Copak nemáme svých starostí dost? Ale taková věc se prostě nedala odmítnout. A tak jsme začali konat.
Rozjeli jsme jednání s vedením Hlubčic, na hrob jsem se byl podívat a dotáhli jsme to až k usnesení naší rady, aby mohlo začít konat Ministerstvo obrany.
Nakonec se na ministerstvu rozhodli pro to nejlepší: hrob se opravovat nebude, vrátíme oba domů.
A to se povedlo.
17. 6. 2026 jsem se ve Vrbně účastnil neuvěřitelně důstojného a emotivního pietního aktu.
Pro mě se tak celý příběh uzavřel. Rád jsem do něj zapsal krnovskou stopu, ale tenhle příběh není o mně. Je o tom, co všechno dokáže jeden nadšenec. Martin Vaňourek je inspirací pro nás všechny.
Odpočívej v pokoji, Viléme Lehere.
