Tady musím trošku odbočit – děda vždycky počítal s tím, že se z každé jeho výstavy něco ztratí. Měl z toho legraci a bral to spíš jako kompliment – „ pořád je to lepší, než kdybych nikoho nezajímal“. Byla jsem zvyklá, že takhle to prostě chodí.
Když jsem tedy půjčovala kastelánovi kromě dědovy keramiky i dvě banánové krabice nejrůznějších zvonečků, které se během let v jeho ateliéru nashromáždily jako dárky mnoha návštěvníků, byla jsem vnitřně smířená s tím, že se sbírka trošku zmenší
Zůstala jsem proto naprosto klidná , když jsem po sezóně slyšela: „Posílám ti zpátky ty zvonečky, ale…“ (aha, už je to tady, kolik jich asi chybí?). Nebyla jsem ovšem připravená na dodatek „ … ale je jich o něco víc! Haló, jsi tam ještě?“
Když jsem zase popadla dech, dozvěděla jsem se, že někteří návštěvníci naši sbírku rozšířili. Podobně dopadla i paní, která sbírá plyšáky, rozrostly se i další sbírky, které se na Linhartovech vystavovaly.
Nevím, kdo byli ti lidé, které napadlo při návštěvě výstavy na Linhartovech potěšit člověka, kterého vůbec neznají. Nejde jen o ty nové zvonečky, ze kterých mám samozřejmě velikou radost. Ty zvonečky ale sdělují, že jsou ještě místa, kde jsou na sebe lidé hodní. Nevím, jestli za to může génius loci, kastelán Hrubý a jeho spolupracovníci, prastarý dub se svou staletou pamětí nebo všichni dohromady. Každopádně dneska je nezištná laskavost k jiným velká, opravdu velká vzácnost. Děkuju!!
Dana Kutálková
